Červenec 2010

1. Čtyři ženy, čtyři problémy

20. července 2010 v 20:55 | Beltrix |  Povídky normálních rodin
1. Kapitola

Byl pochmurný večer a nebe se jen hemžilo blesky. Na míle daleko bylo slyšet burácení hromů a padání deště. Daleko od veškeré civilizace seděla v autě 35 letá žena a poklidně si kouřila jednu z levných cigaret. Seděla a ani jeden z výpadů nebes ji nijak nevyvedl z míry. Přemýšlela, proč je tu zase. Vždyť si slíbila, že už s tím přestane! Měla by být šťastná. Má přeci velkou rodinu, o jaké vždy snila.
Ovšem nemyslela jsem si, že bude až tak velká. Pobaveně se ušklíbla. Ona sama byla část svého života jedináček a proto chtěla mít velkou rodinu. To se jí splnilo. Z prvního manželství měla 3 děti. Její sluníčka.
Když se před 5-ti lety rozváděla, myslela si, že zůstane dlouho sama. Opak byl, ale pravdou. Asi po necelém roce, který věnovala pouze dcerám, o něž neměl jejich otec zjevně zájem. Našla konečně Muže s velkým M.
Byl taky rozvedený. A měl také děti! Sice se pyšnil pár roky navíc, ale to ničemu nevadilo. Láska propukla a za půl roku se už stěhovaly obě rodiny k sobě. Z Emmy se stala maminka na plný úvazek. Po dalším půlroce následovala svatba a další dítě. A ne jedno. Rovnou dvojčátka. Sice to byl trochu šok, ale proč ne. Celé 2 roky se jim žilo dobře, ona byla na mateřské a Roman vydělával. Neměli moc, ale ani málo. Inu, každý dnes chňapne po vysokoškolákovi, kterému je 39let, umí perfektně s počítači, cizí jazyky procvičoval asi 10 let v zahraničí a právnické normy a zákony sypal z rukávu.
Jenže právě v té době jeho jediná sestra onemocněla a následně na to zemřela. Zbyly po ní 2 malé děti. Rodiče už Roman nemá a manžela Erika také neměla. Kdo se tedy o ty děti postaral? Jistě, že oni dva a tak následovala adopce. Takže rok na to jejich domácnost čítala: Emma (35) a Roman (39), Honza (19), Michaela (17), Petr (15), Patrik a Simonka (12), Janička (10), Petty (8), Adélka (6),
Victorie a Maruška (3), Eilleen (2,5) a Alex (1,5). A ještě 2 psi a 3 kočky. Žili si spokojeně v domečku na úplném kraji Prahy. Měli kolem sebe přírodu a zároveň docela blízko i město. Jen kdyby těch peněz bylo víc.
Emma se konečně přinutila típnout cigaretu, nastartovat a vyjet, aby nemusela zase poslouchat kázání své matky na téma: Máš děti a tak by ses o ně měla lépe starat a dodržovat sliby. Jako bych ji úplně slyšela: Měla by sis laskavě uvědomit, že máš děti a tak by sis laskavě mohla zvyknout na to, že když slíbíš, že přijedeš v 9 tak přijedeš v 9 a ne v 11!
Povzdechla si a v duchu se radovala nad tím, že až přijede, tak budou už téměř všichni spát a tak by mohla mít chvilku klidu pro sebe. Netušila, že naprosto rozdílné pocity a na úplně jiném místě prožívá její kamarádka Sylva.


Ta právě teď ležela na pláži a pokoušela se tvářit jako zbytek těch bohatých, nafoukaných paniček tady. Zvedla se a prošla kolem bazénu nahoru do jejich apartmánu. Všude po místnosti se válely dětské hračky a po posteli několik kusů oblečení. Jen se tomu usmála a popadla několik značkových věcí a natáhla si je. Pak ještě zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a vyběhla z hotelu pryč. Rychlou chůzí se dostala až na "obyčejnou" pláž a ve změti lidí se pokoušela najít svého malého syna. Po chvíli marného hledání si uvědomila, že tohle vážně nemá cenu. Proto se rozhodla, že raději vystopuje manžela a pak už Albiho najde snadno. Nemusela dlouho přemýšlet- její manžel dával přednost klidu i proto se divila, že se uvolil k tomu, aby celé dopoledne hlídal syna- a proto vyrazila kamenitou cestou nahoru na svahovitou pláž, která se táhla podél zákrutu moře. Náhle uslyšela křik dítěte a uviděla svého muže, jak se zběsile točí s Albertem v náručí. Usmála se a chtěla něco říct, když v tom si všimla cizí ženy, která je oba zastavila, dítě poslala do vody a sama se přitulila ke Kristiánovi. Sylvě zmrzl úsměv na rtech a šokovaně přihlížela té scenérii. V očích ji zaštípaly slzy. Už ten pohled nevydržela a rozeběhla se pryč. Bylo jí jedno, kam, chtěla být od nich co nejdál.
Ani si nevšimla jak, ale dostala se až hluboko do skal, které se každým krokem stávaly neschůdnější a neschůdnější. Když se přesvědčila, že v botách na podpatku se dál nedostane posadila se na malý výběžek a v duchu si přemítala stále dokola tu scénu.
Pak začala vzpomínat. Na ten den kdy se seznámili. Jí bylo sladkých 25 a jemu 27. Původně přátelské vztahy se změnily v lásku. To, co do té doby slýchavala pouze od svých tří sester, náhle začala prožívat sama. Další 3 roky to byl víceméně vztah na dálku, protože Kristián musel hodně cestovat kvůli své práci. Všechno se změnilo, když přišla do jiného stavu. Ještě před narozením toho malého byla svatba. Jejich štěstí trvalo pouze měsíc. Pouhé 4 týdny po svatbě Sylva potratila a zhroutil se jí svět. Kristián se opět naplno začal věnovat své práci a jejich vztah značně ochladl. Pár let na to žili už každý víceméně svůj život. Pak ji ovšem diagnostikovali rakovinu prsu a její manžel byl její největší oporou. Po náročné léčbě zase jejich manželství nabývalo na síle a svého vrcholu dosáhlo s narozením Alberta. Také jim ovšem bylo sděleno, že je to nejspíš jediné a poslední dítě. Proto se na něj upnula celou svou bytostí. Na něj a na svého muže. A teď o ně o oba měla přijít? Ne! To nedovolí! Podle toho jak s tou ženou Albi jednal bezpečně poznala, že se znají už dlouho- její syn nedůvěřoval cizím lidem. Hořce se zasmála:
"To je úžasný! To je opravdu úžasný! Je mi 36 a o manžela i o syna mě připraví tahleta tahleta holčička.....!" hystericky se rozesmála. "Směju se těmhle trápením své sestry a Emmy a Alexy a nakonec sama dopadnu takhle," její smích se změnil v slzy. Náhle ucítila na rameni něčí ruku, prudce zvedla hlavu a zadívala se do oříškové hnědých očí brýlatého muže.
"Promiňte slečno, stalo se vám něco?" zeptal se přívětivě a jí se v tu chvíli rozklepaly nohy.
"Paní," řekla slabě.
"Cože?" nechápal.
"Už nejsem slečna," sklopila hlavu k zemi. Před očima jí probleskl okamžik, jak ta cizí ženská objímá JEJÍHO manžela!
"Aha," zasmál se, ale hned zvážněl, když si všiml těch slz v jejích očích.
"Stalo se něco?" zopakoval dotaz.
"Ne, nic," odvětila tiše, otočila se a beze slova navíc zmizela cestou, kterou sem přišla.

Sabrina ležela na louce a pozorovala svého muže, jak si hraje a dovádí s jejich dětmi. Malá Sabina a dvojčata Eric a Catherine vesela skákali kolem otce, který se co chvíli měnil na neohroženého rytíře, pak ve zlého draka, či v poslušného koníka. Smál se, ale jakmile jeho oči zabloudily k manželce, smích se ztratil a nahradil ho chlad. Ne, už ji nemiloval, stejně jako ona nemilovala jeho. Oba to věděli, ale ani jeden z nich nechtěl být tím prvním, kdo z tohoto svazku odejde. Byli příliš hrdí, a tak se trápili oba. Co bude dál? Jak dlouho je ještě možné držet tento vztah? Sabrina nevěděla. Zakroutila hlavou a zavřela oči, ne ona nebude tou, kdo podá žádost o rozvod, ne ona ne.

Alexa seděla ve své kanceláři a dodělávala smlouvy pro firmu Eddiof Gigantes, aby ji mohla v pondělí předat. Ano až v pondělí a teď byl pátek. Každý kdo by Alexu Solliesovou neznal, by řekl, že prostě chce mít volný víkend, ale tato žena bude stejně jako dneska sedět v práci i zítra a i v neděli dopoledne. Dalo by se říct, že práce byla její život. Manžela neměla, děti taky ne a roky plynuly a plynuly a ona se ocitla na prahu čtyřicítky. Jejímu životu dávala smysl pouze práce, jediná věc, která ji nikdy nezklamala.

Výměna manželů/manželek

13. července 2010 v 15:24 | Beltrix |  Jednorázovky
Stáli vedle sebe na shromáždění Smrtijedů. On na něj hleděl s mírným pesimismem, ona s nábožnou úctou. Oba však pro něj vraždili. Všichni měli své úkoly a počali se přemísťovat pryč. Cítila na sobě Luciusův pohled. Podívala se mu do očí a věděla. Vydali se chodbou Temného sídla směrem k pokojům. Malfoy to nevydržel a v chodbě u její ložnice ji přirazil ke zdi a žádostivě políbil. Ona se nenechala zahanbit, za chvíli mu už svlékala košili, otevřela dveře, aby mohli pokračovat v činnosti, ovšem úsměv jí zmrzl ve dveřích poté, co shlédla v JEJÍ posteli dvě osoby jednu blonďatou a jednu černovlasou.......

Zmizení

13. července 2010 v 15:23 | Beltrix |  Jednorázovky
Skláněla se nad dětskou postýlkou, jemně hladíc spícího chlapečka po vlasech a zpívala mu ukolébavku. Její hlas ubíral na hlasitosti až s posledními tóny utichl docela. Vychutnávala si ten příjemný pocit. Malý už spí a její manžel je pryč s kamarády. Vypadá to, že bude mít chvilku klidu pro sebe, na přečtení knížky. Chtěla se otočit, ale někdo jí v tom zabránil. Poděšeně vyjekla a snažila se tasit hůlku.
"Ale maličká, přece by ses nebála," jeho hlas kupodivu nezněl nenávistně, ale velmi pobaveně.
"Pusť mě!" snažila se mu vytrhnout. Nechal ji, aby se otočila a pak jí začal líbat, zprvu se bránila, ale čím víc se polibek prohluboval tím odpor slábl. Náhle polibek skončil tak rychle jako začal, otevřela oči, ale nikdo tam již nebyl. Ani on, ale ani její malý syn......

První cesta

13. července 2010 v 15:22 | Beltrix |  Jednorázovky
Seděla ve vlaku a dívala se na ostatní děti loučící se s rodiči a snažila se nebrečet. Je přeci Blacková! A to v kouzelnickém světě něco znamená. V tom jí upoutal mladík kráčející se svými rodiči a nejspíš mladším bratrem. Kráčel s hlavou hrdě vztyčenou a nevypadal vyplašeně ani nervózně jako ostatní prváci. Kolem vlaku prošel houfek zrzků a ona ztratila neznámého z obzoru. Pohodlně se usadila a doufala, že už brzo pojedou. Vytáhla si z příruční tašky knížku o černé magii a s chutí se do ní začetla. Vlak zahoukal a poslední opozdilci spěšně nastoupili, konečně jeli. Na prosklené dveře se ozvalo lehké zaťukání, otočila se. Před ní stál neznámý, který s mírným úsměvem otevřel dveře a s velkým kufrem vešel.
"Můžu?" jen kývla.
"Jsem Rodolfus Lestrange."
"Bellatrix Blacková, těší mě."

Blackovská svatba

13. července 2010 v 15:20 | Beltrix |  Jednorázovky
Seděla v křesle a tiše se dívala do krbu. Oči se jí vlhce leskly, ale když už některá slza chtěla opustit své místo a vydat se na nedlouhou pouť po její neposkvrněné tváři, okamžitě jí setřela.
Blackové přece nepláčí. Opakovala si stále dokola.
Ale tohle je nouzová situace. Teď nechala několik kapek slané vody skápnout na její bělostnou tvář. Pak se krátce a tiše zasmála.
Jaká ironie. Vždycky jsem si myslela, že jakožto čistokrevná čarodějka budu mít šťastný život. Ale teď? Po tom, co mi rodiče oznámili toto?
Už nikdy.

O dva měsíce později

Stojí před zrcadlem a obléká si bělostné šaty, jež ostře kontrastují s jejími havraními vlasy.
Jaká ironie. Kolikrát si tuto větu za poslední dva měsíce zopakovala? Mnohokrát, snad stokrát možná tisíckrát. Už to ani nepočítala.
Ještě poslední šperky a úpravy a hotovo.
Chystají mě jako by jim na mě záleželo. Musím se nad mými myšlenkami usmát.
Jak je to dlouho? Už ani nevím.
Jaká ironie. Opět paradox.

A začínám se smát.

O pár minut později

"Berete si zde přítomná Belatrix Angelo Blacková za svého právoplatného manžela zde přítomného Rodolfuse Enrica Lestrangea dobrovolně a z čisté lásky?"
Dobrovolně? To fakt ne.
Z čisté lásky? Ani omylem!
Přesto poslušně odpovím :
"Ano."

Pak už jen slyším, že odpovídá stejně.

Prostě svatba za všechny prachy .

Manželství po 10 letech

13. července 2010 v 15:14 | Beltrix |  Jednorázovky
Manželství po 10 letech

Seděla v křesle a přemýšlela, jak mu to říct. Ta doba, kdy se brali byla už dávno pryč a ona měla pocit, že všechno hezké už mezi nimi vyprchalo. Pozvolna se kolébala a z přemýšlení jí občas vyrušila jen jejich sedmiletá dcerka Isabella.
Byla to drobná blondýnka s nebesky modrýma očima. Celkově připomínala svého otce a to nejen vzhledem. Jelikož se narodila až po třech letech manželství, byla víceméně vymodlená a tak ji podle toho rozmazlovali a to nejen oni, ale i prarodiče.
A teď to vypadá, že bude mít sourozence. Zajímavé, určitě se s tím nebude vyrovnávat lehce.
Konečně dveře domu vrzly a Isabella se vrhla k otci.
I její matka se postavila a vydala se manželovi vstříc.
"Drahý mohla bych s tebou mluvit?" zeptala se tiše, jak se na pravou paní Malfoyovou sluší.
"Teď ne, teď si táta hraje se mnou," odstrčila ji Isabell a popadla otce za ruku. Ten jí už chtěl vyhovět, když si všiml neobvykle vážného výrazu své manželky, vzal tedy dceru do náruče a zašeptal jí pár slůvek, že za chvilku přijde. Dítě mu něco odseklo, vyvinulo se mu z náručí a odběhlo do pokoje.
"Jsem těhotná," oznámila mu na rovinu a čekala na jeho reakci.
Nejdříve překvapením pootevřel ústa a mírně rozevřel oči, pak jakoby se vzpamatoval a nečekaně zaútočil.
"Avada Kedavra," chtěla se mu vyhnout, ale nešlo to a tak zkusila taky jedno kouzlo:
"Expelliarmus,"
Kouzla se střetla a tlaková vlna je oba odhodila do zadu. Ona měla to štěstí, že dopadla jen kousek a na postel, Draco dopadl podstatně hůř a když vstával mohla vidět jeho ohořelé vlasy. Chvíli se vzpamatovával a pak vykřikl:
"Pansy, myslel jsem, že jsi pochopila, že Malfoyové mají vždy jen jedno dítě!" Byl jednoznačně naštvaný.
"Tak my budeme výjimka potvrzující pravidlo. A pokud se nemýlím, tak Malfoyové mají povětšinou syny nebo ne? A jelikož tohle chlapec bude, tak v tom nevidím problém," takhle ho už dlouho neprovokovala a musela uznat, že jí to chybělo. Andělsky se na něj usmála a on i když nechtěl jí úsměv trochu opětoval, zakroutil hlavou a odešel za Bellou.

První Vánoce

13. července 2010 v 15:05 | Beltrix |  Jednorázovky
První Vánoce

Ten den byla v celém svátečně vyzdobeném domě prazvláštní nálada. Mladý obrýlený muž se už delší dobu pokoušel zjistit, co se skrývá za tajemností jeho ženy a jeho manželka sbírala odvahu říct mu tu radostnou zprávu. Ale vzhledem k tomu, že vypadal, že ho něco trápí, tak se stále bála.

A tak se oba už 2 týdny trápili a pokoušeli se zjistit, co trápí toho druhého.

Lily přemýšlela jak mu to má říct a tak si ani nepovšimla, že už je pomalu poledne a ona ještě ani nezačala vařit.

Když si to uvědomila, začala rychle připravovat řízky s bramborovým salátem.

Ten už měla skoro hotový, když si vzpomněla na tu odlepenou tapetu na dveřích do pokoje pro hosty, zvlášť, když Sirius slíbil, že se zítra staví. Proto si došla do Jamesovy dílny pro lepidlo na tapety a nalila ho do hrnce po borůvkové omáčce, kterou měli včera k večeři.

Ten postavila na sporák a odešla na záchod.

Jakmile došla na záchod uslyšela bouchnutí dveří a manželův hlas:

"Lily, jsem doma!" slyšela jak šel do kuchyně, kam za ním během pár minutek dorazila.

A uviděla svého manžela jak se cpe něčím v hrnci a po chvilce si uvědomila, co to je.

"Jamesi, co to jíš?" zeptala se opatrně.

"Co asi, tu borůvkovou omáčku, co jsme měli včera k večeři," odvětí mírně naštvaně, ale pak jeho pohled zjemní.

"Je moc dobrá, i když trošku málo slaná. A uvědomuješ si vůbec, že to jsou naše první Vánoce, které trávíme spolu jako manželé?" pousmál se.

Jeho manželka mu úsměv opětovala se slovy:

"A kvůli tomu musíš jíst to lepidlo?" Podivila se a kochala se pohledem na manžela, který kolem sebe plival lepidlo.

"Tos mi to nemohla říct dřív?" rozčiloval se, ale jakmile spatřil první slzičky na Lilyině tváři, tak k ní starostlivě přistoupil.

"No tak, já jsem to tak nemyslel. Copak se děje?" Jemně ji pohladil po tváři a ona cítila, že už to dál nevydrží.

"Jsem těhotná," vyhrkla a vytrhla se mu a vyběhla nahoru do ložnice. Nezapomněla za sebou zamknout.

James ještě hodnou chvíli zíral na dveře, kterými zmizela Lily a přemýšlel. Chvíli trvalo než mu to došlo, že už prostě nebudou jen dva, ale tři.
A nebo čtyři. Dvojčata by taky nebyla přeci špatný, ne? 

Svatba

13. července 2010 v 14:55 | Beltrix |  Jednorázovky

Dneska je krásný den. Je 12.11. 1978, blíží se poledne a nahlížíme do pokoje, v němž stojí mladá žena a upravuje si dlouhé bílé šaty v princeznovském stylu - svatební šaty. Občas jí do čela spadne neposlušný pramen zrzavých vlasů, jež se uvolnil z bohatého drdolu a ona ho netrpělivě zandá za ucho. Tohle se opakuje ještě několikrát než se ozve druhá osoba - vyšší brunetka, která doposud pobaveně přihlížela:
"Lily, uklidni se. Všechno dobře dopadne. A teď si sedni a já ti poupravím účes."
Zrzka poslechla a za pár minut už byl neposedný pramínek vlasů zasponkován a tím odstraněn poslední viditelný nedostatek. Lily se však nezdála ani trošku klidnější než před tím, začala si nervózně mnout ruce a až po chvíli pohlédla na přítelkyni:
"Jane, co když se něco stane? Zapomenu kytku, prstýnky, James nepřijede, může se stát tolik věcí!" povzdechla si nešťastně a posadila se, hned však vyskočila, aby si neponičila šaty. Hnědovlasá dívka se pro sebe pousmála a přešla k Lily, podívala se jí do smaragdově zelených očí a rozhodně prohlásila:
"Lily, všechno bude v pořádku, nic se nestane, to ti slibuji. Dneska má být tvůj nejšťastnější den v životě, takže pusu jako měsíček, špičkami nahoru a šupem si obuj boty."
Za chvilku poté už zaklepal pan Evans na dveře a usmál se na dceru:
"Už je čas zlato," jeho dcera vrhla poslední nervózní pohled na Jane, která rychlým krokem odcházela na své místo svědkyně.
O chvíli později se rozezněl kouzlem zvětšeným altánem svatební pochod a všichni povstali. Dovnitř vešla nevěsta teď již s širokým úsměvem pohlédla na svého nastávajícího a vedle ní šel její, ještě více se usmívající (pokud to bylo možné),
otec. Byl šťastný, jak by také ne, vždyť právě provdával svou mladší dceru.
Lily moc nevnímala slova oddávajícího, vnímala jen uklidňující přítomnost svého přítele a po vzájemném:
"Ano."
I manžela.
A vlastně i otce jejich dítěte.

☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺

Tak možná takhle probíhala svatba mých rodičů, podle Remusových slov byla mámina nejlepší kamarádka - Jane Lewissová a právě ona jí šla za svědk. Taky to byla Siriusova bývalá přitelkyně. 
Člověk by nikdy nevěřil, jak budu já, vždy statečný Harry James Potter nervózní ze svatby. Stojím před oddávajícím a po mém boku je Ron. Naproti stojí jeho manželka a Ginnina svědkyně a zároveň má nejlepší kamarádka Hermiona.
Jak je to už dlouho, kdy jsme jí zachránili před horským trollem a jak děsivě nedávno je náš "boj" s viteály a zničení Voldemorta.
Byly chvíle, kdy jsem si říkal, proč pořád JÁ prožívám samá trápení. A teď? Teď jsem ten nejšťastnější muž na světě. Dnes se žením s matkou mé ještě nenarozené dcery - Ginny Weasleyovou. Za mnou stojí celá její rodina, kromě jejího otce, i někteří členové Fénixova Řádu. Remus Lupin s Nymfadorou a jejich půlroční dcerkou Amantou, Kingsley Pastorek, Dedalus Kopál, Hestie Jonesová a další.
Konečně se rozezněla hudba. Ginny vchází zavěšená do otce do obřadní síně. Na sobě má meruňkové šaty s jemnými krajkami, volně obepínající její pomalu rostoucí bříško. Dlouhé zrzavé vlasy vyčesané do drdolu. Je nádherná, takže až musím vydechnout.
Moje myšlenky se mi zase zatoulaly někam úplně jinam.

Povedu jednoho dne taky takhle jako pan Weasley svou dceru? Určitě.

To už, ale ke mně dojde má nevěsta a pan Weasley mi vtiskne její ruku do dlaně a šeptne:
"Opatruj mi je dobře," podívám se mu do očí a přikývnu a doufám, že jsem tím jedním gestem vyjádřil vše co jsem chtěl. V Ginniných očích vidím nervozitu a možná i strach z neznáma. Nakloním se k ní a špitnu:
"Jsi krásná," přidám i malý polibek na tvář. Pousměje se a pak už posloucháme oddávajícího, jak nám nakazuje, že máme vždy stát při sobě a pomáhat si.
Pak stačí jen jedno pouhopouhé slůvko vyslovené mnou a Ginny dohromady: "Ano."

A brána mé minulosti se zavřela.

Senná rýma

13. července 2010 v 14:46 | Beltrix |  Jednorázovky
Zrovna dneska mi rodiče poslali dárek k narozeninám. Nejspíš byste očekávali knihu, ale kdepak. Parfém. A mysleli si, jakou mi tím neudělají radost. No sice nemůžu říct, že by mě to naštvalo, ale nějaká pěkná knížka by se hodila určitě víc.
"Ale copak se stalo slečno Grangerová?" ozve se nade mnou chladný hlas a já leknutím nadskočím. Nějak jsem se kvůli tomu parfému zamyslela a úúúplně jsem zapomněla, že mám hodinu lektvarů. A jak jste asi správně uhodli ten hlas nepatří nikomu jinému než mému nejoblíbenějšímu profesorovi na celém světě. I když on tak špatný třeba nebude, ale…..
"Copak slečno, že by vás najednou přešla chuť se předvádět?" ptal se dál jeho chladný hlas. Ještě by se hodilo vědět na CO se vlastně ptá.
"Ehm, pane profesore, mohl byste mi zopakovat otázku?" pokusím se, alespoň o chabou výmluvu.
"Slečno Grangerová, snažíte se získat čas, protože nevíte odpověď, nebo jste nedávala pozor a neslyšela otázku," nahne se až ke mně a pak se prudce zvedne. Nechápu jeho chování, ale když mi zopakuje otázku, a já na ní úspěšně odpovím, tak se soustředím už jen na hodinu. Stejně jsem si vykoledovala školní trest. Za to, že jsem krapet pokazila ten lektvar.

Sakra. Celý zbytek volného odpoledne mám zkažený. A kvůli komu? Kvůli Grangerové. Ten její parfém mi způsobil sennou rýmu. Takže sedím ve svém oblíbeném křesle a piju čaj. Nevěřím sice, že to pomůže, ale mé oblíbené lektvary mi jsou v tomto případě k ničemu. Nikdo totiž ještě nevymyslel lektvar proti senné rýmě. A za Pomfreyovou se mi nechce. A
ke všemu má každou chvíli přijít ta šprtka Grangerová.

Ale ne! Za deset minut mám být ve sklepení a já jsem teprve v polovině eseje! To nemůžu stihnout do zítřka! Ale radši bych měla vyrazit nebo mi Snape dá trest ještě na zítra za pozdní příchod.

Slyším slabé zaklepání a okamžitě vím, kdo to je. Kdybych věděl v jakém budu stavu, tak bych jí sebral jen body a nezatěžoval se s trestem, ale stalo se. Ještě několikrát jsem popotáhl nosem a pak jsem jí nechal vstoupit.

Okamžitě jsem ho uviděla jak sedí v křesle a odměřeně se na mě dívá. Pak kývne ke kotlíku, vedle kterého jsou přísady na přípravu lektvaru Zapomnění. Promluvil:
"Připravíte lektvar Zapomnění. Postup by jste měla znát z hlavy. Můžete začít."

Alespoň jsem jí na chvíli zabavil a já budu mít klid. Jen jsem se otočil, tak slyším ránu. To snad není pravda! Uviděl jsem jen jak se ta holka kácí a z ruky jí teče krev. Několika kroky jsem u ní a snažím se jí probrat. Stačí jemné popleskání po tváři a už se probírá.

Otevřela jsem oči a jako první jsem uviděla jeho. Víte, že takhle zblízka nevypadá vůbec špatně? Vlastně on vypadá dobře skoro pořád. Ještě abych se do něj zamilovala.

Proč si mě tak prohlíží? Co je na mně tak zajímavého? I když ona taky nevypadá tak špatně. Ježiši Severusi jsi přece profesor! Pomohl jsem jí vstát, ale ona se mi znovu složila do náruče.
Tentokrát vzájemnou blízkost jejich rtů nenechal ani jeden jen tak.

Lhář

13. července 2010 v 14:40 | Beltrix |  Jednorázovky
      Lhář

Slyší za sebou kroky. Ví, že za ní běží on. Křičí, aby zastavila. Opravdu zpomalí, pak se otočí a chladným hlasem se zeptá:
"Co ještě chceš?" derou se jí do očí slzy, ale ona nesmí plakat, ne před ním.
"Lily, vždyť já tě miluju a ty to víš," zoufale opakuje a ona by mu snad i uvěřila, ale ne.
"Copak ty víš, co je láska?" zeptá se lhostejně, ale on ví, že jí to lhostejné není.
"Samozřejmě," odpoví už také klidně, ale ne lhostejně.
"Ne, ty jsi lhář! Víš vůbec, co jsou Smrtijedi zač?" teď už se slzy nesnaží zakrývat. Ona mu věřila, milovala ho a on? On se stal Smrtijedem. Proč, co jen udělala špatně?

Štěstí??

13. července 2010 v 14:37 | Beltrix |  Jednorázovky
Štěstí ?

Stála u jeho hrobu a plakala. Ona však nevnímala nic kolem sebe, byla zahloubaná do vzpomínek. Myslela na ten okamžik, když ho poprvé uviděla. Okamžitě jí učarovaly ty jeho smaragdové oči a když se dozvěděla,
kdo to je, její láska začala nabývat na intenzitě.
Ty prázdniny před prvním rokem co jela do Bradavic, vstoupila do kuchyně a on jí pozdravil. Zatočila se jí hlava a ona zbaběle utekla. Zdálky slyšela smích svých bratrů.
Další roky se snažila být co nejméně nápadná.
Až v pátém ročníku po vyhraném famfrpálovém zápasu jí políbil. Tehdy poprvé poznala opravdovou lásku. Myslela na budoucnost, na dítě, domek se zahradou. Bláhově si myslela, že budou mít konečně štěstí. Teď se rozesmála, nebyl to veselý smích, spíš hysterický. Rozléhal se po celém hřbitově a probudilo to i holčičku a chlapečka se zelenýma očima, kteří leželi vedle sebe v kočárku. Jejich děti. 

Voldemort – proč je tak krutý?

13. července 2010 v 14:33 | Beltrix |  Jednorázovky
Přemýšleli jste někdy, proč je podle paní Rowlingové, Voldemort tak zlý? Vždyť to byl nadaný kouzelník, který studoval tu nejlepší čarodějnou školu na světě - Bradavice. Jak mohl chtít vyhladit všechny nečistokrevné kouzelníky? Vždyť jeho otec byl mudla! Proč ho zabil? Snad ze vzteku, že odešel od jeho matky? Možná měl vztek na svou matku, protože zemřela? Ale kdo si vybere, kdy zemře? Nikdo. I když, kdyby nebyl Voldemort tak krutý, zlý a necitelný, nebyly by příběhy Harryho Pottera tak zajímavé. Tom Rojvol Raddle na straně dobra by byl jako slon v porcelánu. Ale proti komu by vlastně bojovali, kdyby nebyl žádný Lord Voldemort? Proč se rozhodl bojovat proti nejmocnějšímu kouzelníku všech dob Albusi Brumbálovi, tomu, který mu poprvé ukázal brk, pergamen, neobyčejná zvířata a další kouzelnické věci.Tyto otázky jsou zajímavé, ale neznáme na většinu z nich odpověď.

Odpustíš?

13. července 2010 v 14:31 | Beltrix |  Jednorázovky
Odpustíš?

Pobertové zase jednou šikanovali Snapea. Teda lépe řečeno, James se předváděl před Lily, Sirius před svými fanynkami, Petr jim dělal obecenstvo a Remus si jich raději nevšímal. Pottera to právě začalo bavit, ale to mu přilítla facka, Black se tomu jen smál, tedy do doby než dostal taky. Evansová odčarovala Severuse a ten bez poděkování odešel. Lily se pustila do Pobertů:
"Můžete mi vysvětlit, proč tady každého napadáte, i když k tomu nemáte důvod? Blacku ty si možná utek od svý rodiny, ale chováš se jako správný Black. Šikanuješ slabší a mladší, myslíš si, že je nějaké hrdinství napadnout Snapea ve dvou? Jak by se líbilo TOBĚ, kdyby tě někdo šikanoval? Nelíbilo by se ti to!" S těmito slovy se otočila a odkráčela pryč. Za sebou nechala dva naprosto vyjevené kluky, kteří si začali uvědomovat, jak hrozně se chovali. Pettigrew byl naprosto vyděšený, protože Evansová rozhodně nemluvila potichu. Lupin se na ně díval s výrazem "já jsem vám to říkal".
"To jsme byli vážně tak hrozní, Moony?" zeptal, se s očima stále vytřeštěnýma na místo, kde ještě před chvílí stála Lily, James. Vlkodlak přikývl a vrátil se ke své knížce, kterou měl právě rozečtenou.
"Tak to jsme asi po***li, co?" zeptal se mírně šokovaný Black. Opět pouhé přikývnutí.
"Reme, poraď mi, co mám teď dělat? Jak mám získat Evansovou?" škemral Dvanácterák. Lupin už definitivně zaklapl knihu, poznal, že už nebude mít klid.
"Zkus se chovat mile a nepředvádět se, ano?" odpověděl, zvedl se a šel do hradu.
"Asi bychom se jí měli omluvit, nebo alespoň já," prohodil jen tak mimochodem Dvanácterák. Opět přikývnutí.

Druhý den

"Evansová! Evansová! Lilly počkej!" křičel Potter a běžel za svojí vysněnou dívkou za účelem omluvy.
"Co chceš Pottere? Dneska na tebe nemám náladu," zhluboka se nadechla, jakoby se předem připravovala na hádku.
"Omluvit se. Chovali jsme se jako idioti, až ty jsi nám to řekla do očí. Takže promiň," usmál se na ní a už odcházel, když mu někdo vtiskl jemný polibek na tvář se slovy:
"Hlavně, že jste na to přišli vůbec," a Lily odběhla do své oblíbené místnosti - knihovny.
Ten večer usínal James Potter s úsměvem na tváři.

Zamilovaná Bellatrix

13. července 2010 v 14:23 | Beltrix |  Jednorázovky
Zamilovaná Belatrix

´Panebože, ten Lestrange má tak krásnej úsměv. - Ne, ne, ne! Na co to zase myslíš Belatrix. On nemá krásnej úsměv.- Ale pěknej zadek má, to musíš uznat.- Dost! Tohle nemá cenu. On není pěknej ani sladkej ani bůhvíco.´ Rozkázala si v duchu Belatrix Blacková.
Takhle přemýšlela ještě dlouho, takže si nevšimla, že je už po večerce. Najednou do někoho narazila a spadla na zem. Automaticky zamumlala něco, co by se dalo považovat za omluvu, i když to dokázal identifikovat málokdo. Vždyť je Blacková! Někdo jí vytáhl na nohy.
"Nemáš se za co omlouvat," zašeptal jí kdosi do ucha a jemně políbil na rty. Pak spěšně odkráčel. Bela byla úplně v šoku. Ten někdo byl totiž její tajný idol Rodolfus Lestrange.
Ráno dostala dva nejúžasnější dopisy pod sluncem.

                  Belatrix,
                  Rozhodli jsme se, že pro zachování čistokrevného rodu a pro tvé blaho si vezmeš Rodolfuse Lestrangea.
                                                                            Matka

Druhý jí přece jen více zahřál u srdce i když tam bylo napsáno pouze:

Přijď o půl deváté do sovince.
                             Rodolfus L.

K tomu tam bylo nakreslené malinké srdíčko.
Teď si Belatrix uvědomila, že se poprvé v životě zamilovala.

Narozeniny

13. července 2010 v 14:19 | Beltrix |  Jednorázovky
Narozeniny

Harry se probudil a podíval se na kalendář. Zjistil, že má dneska narozeniny. Sešel do kuchyně, kde seděl jeho kmotr Sirius Black.
"Dobré ráno," usmál se na chlapce a pokynul mu ať se posadí. Už k němu chtěl jít, když v tom do něj někdo vrazil a něco mu spadlo na hlavu. Otočil se a spatřil Tonksovou, jak nad ním stojí. Za sebou uslyšel smích, otočil se na svého kmotra, který se válel smíchy po zemi. Vstal a prohlédl si lépe Tonkovou. V kuchyňské rukavici držela dortovou formu ve tvaru srdíčka a nešťastně se dívala na, jak si Harry domyslel, na svůj dort. Sáhnul si tedy na hlavu a sundal si z ní alespoň třešničku.

Sirius na růžovo

13. července 2010 v 14:16 | Beltrix |  Jednorázovky


                             Sirius na růžovo


"Chtělo by to trošku oživit Siriusovi styl, co myslíš Moony?" ptal se Dvanácterák.
"Až to zjistí, tak tě zabije! Víš jak je na svůj vzhled háklivej!" rozmlouval mu to Remus.
"Nezabije, snad! Co takhle růžová? To by se mu mohlo líbit. Co ty na to?" aniž by čekal na odpověď, už vešel do koupelny a do Blackova šamponu přidal trochu růžové barvy. Spokojen s vlastním výkonem vlezl do postele a usnul.

                                          RÁNO

"Jdu do koupelny jako první," vyrazil Tichošlápek dřív než se stihli ostatní pořádně probudit. Po čtvrthodině konečně vylezl, oblékl se a vyrazil na snídani. Jak vyšel Remus s Jamesem se rozesmáli naplno. Rychle si pospíšili a už za deset minut doháněli Blacka, který zatím nepotkal nikoho jiného, než ty dva. Vešel jako první a ve Velké síni zavládlo hrobové ticho, než všichni vybuchli v ohromný smích. Dokonce i učitelům cukaly koutky. Sirius je zaraženě pozoroval, nevěda co je rozesmálo. James mu zatím vyčaroval zrcadlo, aby se podíval, na svůj krásný růžový přeliv. Jak to Black uviděl, tak se otočil a spatřil jen prchajícího Jamese Pottera.

Reme, ty jsi vlkodlak?!

13. července 2010 v 14:13 | Beltrix |  Jednorázovky
"Zase úplněk a Remus tady zase není. Zajímalo by mě, co má jeho maminka za nemoc, že za ní pořád jezdí?" povzdechl si James, který právě sledoval kulatý měsíc, jak pomalu vychází. V tom si ale všiml někoho, jak jde k vrbě Mlátičce. Podíval se pozorněji a identifikoval madame Pomfreyovou a po chvíli i jeho kamaráda Remuse. ,Nemá být náhodou u své nemocné maminky? A proč jdou k té vrbě? To musím říct Siriusovi.´
"Siriusi, pojď se na něco podívat. Tohle by tě mohlo zajímat," otočil se na  kamaráda, který si zatím četl, něco o kouzelnických mapách a pláncích. Tichošlápek odložil knihu a přešel k Dvanácterákovi. Uviděl Remuse s madamme Pomfreyovou, jak zvedají ze země větev a jak se jí dotýkají suku na kmenu vrby. Ta se v ten moment zastavila. Remus vešel dovnitř a madamme se vracela zpátky do hradu. Již za chvíli se prostorem ozývalo táhle vlkodlačí vytí.
"Myslíš si, to co já, Jamesi?" zeptal se s trochu zvědavým a trochu vyděšeným pohledem mladý Black.
"Neříkej, že zrovna tebe něco napadlo, Siriusi! Že by sis konečně vzpomněl, kam sis uložil mozek? I když, nebylo by to trochu těžké, pro tebe?" snažil se zlehčit situaci Potter.
"Jamesi! Nech toho! Myslím si, že se shodneme na tom, že je Rem nejspíš vlkodlak. Alespoň si to myslíme. Chtělo by to nějaký pořádný důkaz, co ty na to?" dokončil svou skvělou dedukci Sirius.
"A jak prosim tě?" zeptal se poněkud nechápavě obrýlený mladík. Když v tom mu Tichošlápek hodil učebnici obrany proti černé magii a nalistovanou kapitolu
-        Vlkodlaci jak je rozpoznat a jak je zneškodnit
Black poklepal na jeden odstavce o rozpoznávání. Stálo tam:

Pro vlkodlaka je velmi nebezpečné stříbro, podle kterého ho můžete identifikovat, protože vlkodlak nesnese dotek stříbra. Jedině stříbrnou kulkou, kletbou nebo dýkou ho můžete zabít.

"Takže ty chceš pro něj nachystat stříbro? A pokud se ho dotkne bez potíží, tak není vlkodlak a jestli se ho nedotkne nebo mu ten dotyk způsobí bolest, tak je vlkodlak? A když zjistíš, že je, tak co chceš dělat? Přestat se s ním kamarádit? Nebo s ním kamarádit dál?" zahrnul Siriuse otázkami Dvanácterák. Tichošlápek si uvědomil, že vlastně neví, co bude dělat, jestliže se potvrdí, že má co dočinění s vlkodlakem. Ale vždyť se nic nemění nebo ano? Skoro dva roky s Remusem bydlí v jednom pokoji a nic se mu zatím nestalo. Pořád je to jejich starý Remus Lupin, kamarád, který pomůže když potřebujete, občas i trošku šprt, který vám dá opsat úkol do lektvarů a nakonec kluk, který mírní zvrhlé vtípky nás ostatních Pobertů.
"Jamesi, dáme Remusovi do bot, který nosí do školy, tenhle stříbrný prstýnek, který jsem dostal od matky, jako důkaz čistokrevnosti. A jestli je vlkodlak, tak se nic nemění, nebo jo?" optal se nedočkavě Tichošlápek. Jak uviděl, že Potterovi zajiskřily oči tak poznal odpověď na otázku, dřív, než ji Dvanácterák vyslovil.
"Jasně souhlasím s tebou v obou případech. Pořád je to náš kamarád," okamžitě uskutečnili svůj plán. Pak šli spát.
Brzy ráno je probudil bolestný výkřik. Ihned věděli, která bije, když se podívali na poloobutého přítele.
"Děje se něco, Remusi?" zeptal se nevinně jak nejvíc to dokázal Potter. Musel se hodně přemáhat aby nevyprskl smíchy.
"Někdo mi něco hodil do boty," Remus věděl okamžitě, že je to stříbro. Proto vzal botu a opatrně jí vyklepal na zem. Vypadl malý stříbrný prstýnek na kterém byl nápis  ´Toujurus Pur´.
"Jé kamaráde, ten prstýnek jsem hledal už hodně dlouho, mohl bys mi ho podat?"
ozval se již naplno probuzený Black. Remus se o to pokusil, protože nechtěl aby jeho kamarádi věděli pravdu, ale hned jak se jenom dotkl toho stříbra věděl, že to nepůjde. Zničeně se posadil na postel a dal hlavu do dlaní. Věděl, že jsou jeho přátelé chytří, takže si dovedou spočítat, že chybí vždycky za úplňku a když se přičte nesnášenlivost stříbra, tak jim musí dojít, že je vlkodlak. Najednou ucítil něčí ruku na svém rameni, otočil se a spatřil Siriuse, který mu položil otázku o které Lupin věděl, že jednoho dne musí přijít. I když ono to bylo něco mezi otázkou a konstatováním.
"Reme, ty jsi vlkodlak?!" k Remusově podivu to neznělo znechuceně, zhnuseně, ale úplně normálně, jako
kdyby se ho ptal, jestli bude zítra hezky. Na tuto otázku pouze přikývl. A toho dne už podruhé se Lupin podivil, když mu někdo položil ruku i na druhé rameno. Byl to James.
"Jdeme na snídani?"

Sirius

13. července 2010 v 13:56 | Beltrix |  Jednorázovky
"Ach jo," vzdychl Sirius už poněkolikáté za dnešní večer, který trávil s Jamesem a Remusem.
"No tak Tichošlápku, co se děje? Neříkej, že pořád myslíš na Meandrovou, prosím tě, můžeš mít spoustu holek, stojí na tebe frontu a ty pořád myslíš na Leanu Meandrovou," zavrtěl nevěřícně hlavou James. I když on sám dobře věděl, jak se choval, když ho Lily neustále odmítala. Ale Sirius, jakožto známý proutník, nedostal ani tu nejmenší šanci. Tichošlápek se nevzdával, nezajímal se o nikoho jiného, pouze o Leanu. I ta si musela přiznat, že je jí Sirius sympatický, ba co víc, že je do něj zamilovaná. Ale narozdíl od ostatních husiček měla rozum a nechtěla se tou husičkou stát. 
"No tak, Jamesi!" napomenul ho Náměsíčník. "Nevidíš, že to Siriuse doopravdy trápí? On ti s Lily vždycky pomáhal, tak co kdybys ty pomohl na oplátku jemu? Co ti to udělá? Spolu něco vymyslíte a bude!" zastával se Tichošlápka Remus. I když i Náměsíčník si myslel, že se Sirius trápí marně.
"Velmi jste mi pomohli, mnohokrát vám děkuju za vaši snahu, dobrou noc a sladké sny!" vybuchl mladý Black. A naštvaně odkráčel do chlapeckých ložnic. Věděl, že mají pravdu, ale nechtěl si to připustit. Vykonal večerní hygienu, převlékl se a lehl si, doufaje, že usne. Neusnul. Za chvíli přišli Remus a James, kteří se o něčem dohadovali. I oni už usnuli, ale Sirius stále nemohl. Rozhodl se, že půjde dolů do společenské místnosti. Vešel a zdálo se mu, že tam nikdo není, když v tom si všiml postavy, která stála u okna a pozorovala hvězdy. Okamžitě poznal, že je to Leana Meandrová - jeho vysněná dívka. Potichu přešel až k ní a zezadu ji objal, dívka chtěla křičet, ale Sirius ji otočil a prudce políbil. Leana se mu vysmekla a vlepila mu facku se slovy: "Nemáš šanci!" a utekla do svého pokoje.
Takto skončila první a asi i poslední láska Siriuse Blacka.

Nádhera

13. července 2010 v 13:42 | Beltrix |  Jednorázovky
Nádhera

Stála opřená o vysoké zábradlí na vyhlídce. Odsud byl nádherný výhled do kraje. Les pod ní jako by se smál a uvnitř zpíval potůček svou nekonečnou píseň. A tam někde v hloubi lesa se právě srna pásla v doprovodu svého mláděte. A nikdo se nezajímal o ženu stojící vysoko nad nimi na vyhlídce. Bylo tu ticho, jen obvyklé zvuky lesa. Milovala to tu.
A díky komu?
Díky jemu.
Jaká ironie.
A teď už se na to bude dívat vždycky sama.
Už nikdy s ním.
Stejně jako se s ním už nikdy nebude smát.
Už nikdy neucítí jeho polibky.
Už nikdy.
Jak definitivně tohle slovo zní.
A nebo přece?
Má ještě šanci?
Má.
A opět se s ním směje a opět ....
A jak zní tohle?
Lépe?


















Dítě

13. července 2010 v 13:36 | Beltrix |  Jednorázovky
DÍTĚ

"Tak a ještě jednou pořádně zatlačte ........... a je tu první děťátko a holčička," ozval se mužský hlas směřující k černovlasé ženě.
"Vydýchejte se a zatlačte a ještě .......... výborně na světě je i druhá holčička," žena si úlevně oddechla a na chvilku zavřela oči. Ovšem klidu jí po náročném porodu nebylo dopřáno, protože v tu chvíli dostala do náručí jednu z holčiček a po chvilce i druhou. Obě byly již osušené a zabalené do bílých zavinovaček. 

Nemohla tomu uvěřit. Prostě nemohla. Konečně drží v náruči vytoužené dítě - vlastně dvě. K úplnému štěstí jí chyběl jen někdo, kdo by jí měl rád - vlastně, teď už je. Byl to zvláštní pocit, že většinu ostatních žen obejme manžel nebo přítel chvíli po porodu, ale ona se toho nedočká. Nikdy.

Na dlouhé přemýšlení nebyl čas, protože se obě dvojčátka začala hlásit o jídlo.

Po asi čtvrthodině si matka začala obě holčičky prohlížet - černě vlásky měly obě a i jinak si byly podobné téměř nerozlišné - získaly obě něco z rodičů, ale oči, ty byly rozdílné. Jedna, ta menší, měla krásné tmavě modré oči po matce a druhá smaragdově zelené, neméně hezké, po otci .

Po dlouhé době se cítila opět šťastná, přestože ztratila muže, kterého milovala.