Říjen 2010

4. Kapitola- věštění

25. října 2010 v 21:26 | Beltrix |  Lilly Andrea Potterová
4. Kapitolka

Všichni se sbalíme a když zjistím, že jsme už opravdu všichni, otevřu dveře a jdeme do Velké síně. Cestou potkáme několik dalších tříd. Vypadají stejně zmateně jako my. Cesta se mi zdá nekonečná. Zajímalo by mě, co se stalo. Konečně staneme před otevřenými dveřmi do síně. Panuje tam celkem zmatek, ale i přesto, jakmile nás ředitelka uvidí, začne na někoho ječet, jak to, že nikoho neposlal pro první ročník Nebelvíru a Zmijozelu. Asi je chudinka přepracovaná. No moje starost to není, plnoletá už nejspíš bude.

Když se tu sejdeme všichni ředitelka promluví:
"Milí studenti, jistě se chcete dozvědět, co se stalo tak závažného, že jste se sem museli okamžitě dostavit. Tak tedy: Dnes ráno nalezl profesor Snape mrtvého studenta Petera Mongomerrta. Byl zabit nožem. Proto bych vás chtěla požádat, pokud jste kdokoli, cokoli viděl, řekněte nám to, abychom mohli zahájit vyšetřování. A jinak, dávejte na sebe pozor a kdybyste něco zvláštního zpozorovali, tak to někomu z učitelů nahlaste a hlavně, nepátrejte na vlastní pěst." Při posledních slovech se podívala na mě a já vlastně ani netušila proč. Že by si myslela, že jsem až takhle po tatínkovi a dědečkovi z jeho strany? No, možná má profesorka McGonagallová pravdu, mohla bych pátrat na vlastní pěst nebo o tom alespoň dát vědět rodičům. Možná vás překvapuje, že mě ta smrt ani nijak nerozhodila, co? Já toho kluka, ale neznala, nevím jaký byl. Ale vím, že mám trochu strach. Ptáte se z čeho? Já vám to tedy povím: Co když ten někdo zabije i mě nebo někoho mně blízkého? Co když tu vraždu spáchal někdo ze studentů? Někdo koho znám? Na tyto otázky neznám odpověď a přesto ji hledám. I když možná by bylo lepší nic nevědět. Nevědomost je sladká, ale stále je to nevědomost. No nějak moc jsem se zamyslela. Všichni už odcházejí do svých kolejí, protože ředitelka řekla, že na dnešek je zrušeno vyučování a zítra bude pohřeb toho studenta.

Zbytek dne vládla všude podivná pochmurná nálada. Když mi rodiče vyprávěli o svých studentských letech, tak jsem se sem nevýslovně těšila, a zatím to moc růžově nevypadá. Takhle jsem si to vážně nepředstavovala. A to ten den začal tak hezky. Začínám upadat do deprese. Jsem nepříjemná na všechny kolem sebe, ale uvnitř se užírám.

Celou noc se mi zdálo o Tomovi, nevím, jak to, vždyť jsem ho ani neviděla! A přesto jsem viděla jeho tvář jasně jako kdybych ho vídala denně. Ale najednou se sen změnil. Viděla jsem spoustu krve a slyšela křik. Uviděla jsem i tělo. Ne, to není možné! Chce se mi křičet, ale nejde to. Je to Clarissa. Přistoupím až k ní a všimnu si, že ještě slabě dýchá, honem pomoc! Křičím:
"Pomoc! Pomozte mi někdo, prosím!" Nikdo však nepřichází a já se začínám probouzet. Nebo spíš se mě někdo snaží vzbudit. Otevřu oči a několikrát se zprudka nadechnu. Skoro vykřiknu. Nade mnou se totiž sklání Clary, kterou jsem před chvílí viděla v kaluži krve. Já už z toho vážně začínám bláznit! Vždyť to byl jen sen, ne skutečnost, ale pouhopouhý sen! Nebo snad ne? Ne! Už začínám přemýšlet nad nesmysly!
"Lily, jsi v pořádku?" Ptá se mě Sabrina, která spolu se zbytkem holek se ke mně scházejí.
"Jsem, jen se mi zdál divný sen." Trochu zalžu, tohle byla spíš noční můra, než jen pouhý sen.
"Jen divný? To byla spíš noční můra, ne? Křičela jsi dobrých pět minut, nemohly jsme tě probudit. Už jsme skoro chtěly pro někoho dojít." Ušklíbla se Vicky. No, tak to mi nevyšlo. Zkusím to uhrát na ospalost a třeba mi pak dají pokoj.
"Hele holky, mohly byste mě nechat spát. Byl to jen sen, teď už je to v pořádku. Budu spát." Netváří se, že by mi na to skočily.
"Tak na to zapomeň!" Vysloví to všechny najednou.
"Nevypadáš nijak zvlášť ospale." Řekne jeden důvod Sabrina.
"Máš slzy v očích." Přidá se se druhým Vicky.
"Něco tě trápí. Cítím to, jakmile se teď na mě podíváš, máš v očích soucit a bolest. Tak co se stalo?" Mám jí říct pravdu? Nebo ne? Nevím. Nechci, aby to věděla, ale co když se to opravdu stane? Pak si budu vyčítat, že jsem ji nevarovala. Musím jim něco říct, ale co? A jak to, že je tady najednou tak vedro? Nebo se mi to jenom zdá? Kolem mě se míhají různé barvy, už nevím, co je pravda a co sen. A pak už jen černočerná tma.

Probudím se až na ošetřovně. Nevím, co se mi stalo, ale asi něco vážného, protože u mě sedí i rodiče s Jamesem a Amandou, taky děda s babi. Všichni se tváří ustaraně a ten výraz jim zmizí hned, jakmile zpozorují, že jsem vzhůru. Tedy, všimne si toho Amanda, která sedí dědovi na klíně a spokojeně okusuje plyšáka. Když uvidí, že jsem otevřela oči začne se vrtět a chce ke mně, až si toho děda všimne a upozorní na to ostatní.
"Teda ségra, tys nám dala!" Vyjádří svou radost nad mým probuzením brácha.
"Taky tě ráda vidím, Jamesi." Ušklíbnu se a uhnu před pohlavkem, který se mi chystá dát. Dalšímu našemu pošťuchování zabrání máma, jež mě pevně obejme a šeptne mi do vlasů:
"Tohle mi už nikdy nedělej, Lily. Měla jsem o tebe hrozný strach." Do vlasů mi spadne několik slz. Pak se mamka vzpamatuje a pustí mě. Táta vypadá na to, že udělá to samé, co maminka. Nakonec si to rozmyslí a dá mi jen pusu na čelo.
"Co se mi vlastně stalo?" Zeptám se konečně na otázku, která mi už delší dobu vrtá hlavou. I když jsem stále ještě trochu mimo, neušel mi pohled, který si vyměnil táta s dědou. To byla ta otázka vážně tak pitomá?
"No, víš, my jsme spíš očekávali, že nám řekneš ty, co se stalo." Řekne mi děda. No, takže vzpomínáme, vzpomínáme. Nic, jen se mi zdál ten sen a pak jsem se probudila, ale nic zvláštního se mi nestalo.
"Já nevím. Zdála se mi noční můra a pak jsem se probudila, mluvila s holkama, no a pak všechno kolem mě zčernalo a víc nevím." Přiznám popravdě. Vidím, jak přemýšlí o mých slovech. Nakonec se děda zeptá:
"A co se ti zdálo?" Tak tahle otázky mě překvapila, protože to s tím nemá nic společného, nebo jo?
Když dovyprávím, co se mi zdálo, tak babička jen pokývá hlavou a po chvilce přemýšlení začne vyprávět:
"Víš, omdlela jsi a pak jsi upadla do bezvědomí. Ležela jsi tady na ošetřovně dva dny, no a ten první den, co jsi tady ležela se někdo pokusil Clarissu zabít, přesně jak se ti zdálo. Naštěstí ji profesorka Weasleyová našla včas." Cože? To není možný, a je v pořádku? Tyhle otázky se mi honí hlavou, zatímco se babička myslozpytem baví s dědou. On kývne a babi se zase pustí do vyprávění:
"Víš, v naší rodině Blackových se dědí kouzelnické schopnosti. Třeba Belatrix vládne telepatií a dokáže se přenést do budoucnosti. Vždy výjimečnou schopnost dostane jen jeden člověk z jedné generace. V té mojí to byla Bella, v té další to byla Dora, která má metamorfomágství a teď to jsi nejspíš ty. Tvoje schopnost se nazývá věštecké sny. Může se stát, že se budou objevovat někdy častěji a jindy třeba na měsíc úplně vymizí. A nemusí to být jen sny, můžeš mít třeba výjimečné nadání na jasnovidectví a věštění samotné. Proto bude nejlepší, když začneš od třetího ročníku navštěvovat Sibyliny hodiny." Na chvíli se odmlčí, aby se mohla nadechnout a pokračuje:
"Ty sny tě budou zpočátku hodně vyčerpávat, takže jakmile se objeví nějaký sen, tak budeš mít u sebe lahvičku s posilujícím lektvarem, který si ihned vezmeš. Pokud by se objevilo v těch snech nebo v jakémkoli věštění něco znepokojujícího, tak nám to řekneš, ano?" Zeptá se a já přikývnu. Pohladí mě po vlasech a já se opět propadám do snu.