8. Kapitiola Útok

27. února 2011 v 12:31 | Beltrix |  Lilly Andrea Potterová
Už uplynulo mnoho času od toho útoku na Clar a pomalu se blíží Vánoce. Vlastně už zítra začínají vánoční prázdniny. Už se hrozně moc těším, protože mám slíbeno, že dorazí celá naše "mírně" praštěná rodinka. Vždycky je u toho hrozná legrace. A studenti slaví, protože tady nebude přes prázdniny ten "hrozný přerostlý netopýr" jak s "láskou" přezdívají dědovi. Měla bych se na to vyspat.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!
Tak přesně takovýhle zvuk mě vzbudí z krásného snění. Ani nevím odkud vychází, protože to nezní jako budík můj ani ničí z holek.
Jasno mám až když se ozve hlas profesorky Weasleyové:
"Milí studenti, žádám Vás, abyste se okamžitě připravili k odjezdu. Buďte prosím během 10 minut připraveni ve Vstupní síni. Více informací dostanete tam . Opakuji: všichni se dostavte do 10 minut do Vstupní síně sbaleni a připraveni k okamžitému odjez…."
Pak její hlas zmlkl a ozval se jen výkřik.
Vyletěla jsem z postele a všimla jsem si, jak se Vicky okamžitě postavila s hůlkou se začala dobývat ven, jenže vzhledem k jejímu rozrušení si vůbec nevšimla, že se dveře otevírají dovnitř a né ven.
Vylítla jsem z postele a v rychlosti jsem na sebe naházela oblečení a přešla k Victorii, která se mezitím svezla po dveřích a rozbrečela se. Vytáhla jsem jí na nohy a pevně se na ní zadívala, setřela jsem jí jedno rukou slzy a druhou jsem vytáhla hůlku.
Moje gesto zopakovala Clarissa a po značném váhání i Sabrina.
"Holky, co myslíte, že se stalo s mámou?" Zeptala se po chvíli tíživého mlčení Vicky.
Vyměnily jsem si s Clar pohled, kterého si bohužel všimla i Victorka.
"Takže je …. mrtvá?" Poslední slovo úplně zašeptá a já mám hroznou chuť jí říct, že to určitě ne, ale ani já tu jistotu nemám. Nevím, co se děje.
"Můžeme jenom doufat, že ne," podotkne Clarissa.
"Ale měli bychom něco dělat," ozve se ještě s jednou připomínkou.
"No někdo nám to bude muset určit," ohlédne se Sabrina na mě. A já najednou nevím, co mám dělat. Vlastně to jsem nevěděla celou dobu, ale teď jakoby se to teprve projevilo.
To vědomí, že ony na mě spoléhají a já jsem tak bezradná. A vlastně ani nemám tušení, proč holky spoléhaj zrovna na mě. Možná proto, že jsem dcera toho, jenž zachránil celý kouzelnický i mudlovský svět? No nevím. Jen v jedné věci mám jasno. Musím něco udělat.
Odhodlaně otevřu dveře do společenky a zjistím, že je tam téměř celá kolej.
Všichni se na nás podívali a pak promluvila prefektka Amélie Woodová:
"Tak jsme tu všichni? Tak tedy Vám shrnu co zatím víme." Všimla jsem si, že je nadmíru nervózní. To víte, ono občas neškodí pozorovat dědu a to si pak všimnete i jeho téměř nepostřehnutelných výrazů, které jsou u jiných lidí viditelné mnohem lépe.
"Takže někdo školu napadl. Nevíme, kdo ani kolik jich je a jak moc jsou nebezpeční. Ani nevíme, co je s učiteli. Takže nevíme prakticky nic. Takže bych se vás ráda zeptala, co dělat." Rozhlédla se po ostatních a několik studentů z mého ročníku a ještě asi z druhého, třetího a několik málo studentů ze čtvrtého ročníku začali panikařit.
Naštěstí je však primuska brzy uklidnila a předala slovo svému kolegovi.
"Takže má někdo nějakou potuchu, jak se spojit alespoň s jedním z učitelů?" Zeptal se zcela logicky. A já jsem si uvědomila, že možná vím. Vyběhla jsem zpátky do ložnice a ani jsem nevnímala jak na mě všichni volají.
V ložnici přiběhnu ke kufru a vyndám z vnější kapsy pozlacené zrcátko.
V mžiku běžím zpátky a radostně vyjeknu:
"Mám to!" Většina studentů se zatváří zmateně až na Teda a Clarissu, kterým okamžitě dojde, co mám v plánu a i oni sami vběhnou do ložnic pro totožná zrcátka.
Ostatní jen nechápavě koukají, co proboha děláme. Tedy se jim to tedy uráčil vysvětlit.
"Víte tohle je asi jediný způsob, jak kontaktovat Severuse Snapea." Prohlásil pyšně a poklepal si na hruď, a tak jsem neodolala a musela ho trošku zchladit.
"Pokud mě ještě nešálí paměť, tak jsem na to přišla já, tak se nepovyšuj!" Zatvářila se zkroušeně a Victorie to nevydržela a vyprskla smíchy.
"No dobře, tak začni." Zašklebil se a pokynul mi rukou.
Já jsem jeho přání vyslyšela a jemně jsem foukla na zrcátko za nechápavých pohledů ostatních studentů. A pak jsem potichoučku zašeptala:
"Dědo, jsi tam?" Zoufale se snažím zadržet slzy, když se ani po deseti minutách nic neozývá. Už už jsem to chtěla vzdát, ale zarazil mě tichý šepot. Přesněji řečeno dědův šepot:
"Lily, školu napadli novodobí smrtijedi, kterým se nějakým záhadným způsobem podařilo částečně oživit pána zla, takže s nimi může komunikovat, ovšem nemůže jinak zasahovat, a proto se oni spojili s Manuguáry. Jsou ze světa Meridiánu, takže bys je možná svou mocí zvládla porazit. Ale je jisté, že míří k Nebelvírské věži, pokus se odtamtud oknem dostat co nejvíc lidí. Jsem si jist, že nemají venku téměř žádné stráže a někdo z vyšších ročníků určitě zvládne kouzlo na zastření. Sama pak za mnou přijď, jsem ve sklepení, ale dávej si velký pozor."
V tuhle chvíli jsem nesmírně šťastná, že jsem se s tím dědovi svěřila. Vždyť on mi teď hodně moc poradil a pomohl.
Sdělila jsem ostatním svůj (nebo spíš dědův) plán, a i když jim připadal dost riskantní souhlasili. Samozřejmě nevědí, o co přesně se jedná.
Jenže nastal další problém - tady ve věži není tolik košťat, aby vystačilo na každého. Tento problém vyřeší až Clarissa, která ukázala svou chladnou logiku a poukázala na to, že na jedno koště se vejdou dva (prvňáčci i tři) a pokud si potom vždycky to koště přivoláme nahoru, mohlo by to vyjít.
Když je už víc jak půlka dole před hradem, začnou se ozývat prudké kroky, jakoby šlo stádo slonů. Ještě rychleji se začnou děcka dopravovat dolů, ale stejně jich tady nejméně 50 zůstává.
A panika se s přibližujícími kroky zvyšuje.
Už zbývá jen 20 studentů.
A najednou se ve dveřích objeví …..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama